Vyrůstal jsem na Heršpické

Idea projektu

Nebyli jsme tu vždycky pro lidi. V době, kdy jsem vyrůstal, jsme fungovali trochu jinak. Byli jsme tu jenom pro auta a pro zisk. A lidi tu pro ně byli taky – alespoň tohle jsme si mysleli. Narodil jsem se do zvláštního místa – do místa jen kousek jižně od centra Brna, do místa, kterému někteří říkali “Brněnský Manhattan“. Budovy kolem mě byly jen o trochu starší než já, ale byly tak vysoké, že jsem k nim musel mít úctu. Mezi nimi stál i můj táta – AZ Tower, nejvyšší budova v České republice, Brněnský mrakodrap, oranžovo bílý elegán. Hned vedle nás ležela Heršpická. Rušná silnice první třídy, po které k nám den co den proudily tisíce aut. Nevídali jsme u nás téměř žádné lidi – dávalo to smysl, protože se sem neměli jak dostat. Chodníky jsme neměli, a těch málo, co tu bylo, nikam nevedlo. A ti lidé, co k nám náhodou zavítali, se motali mezi parkovišti, a neměli se kde schovat – všude byla auta, parkoviště a silnice. Podle táty jsem měl být vzorem pro nové Jižní centrum. Ze začátku jsem nevěděl, co přesně tím myslí, ale když se postupem času začal odkrývat dříve zasypaný viadukt, a za ním se začala nikým nekontrolovaná zeleň měnit v nové budovy, včetně nového Brněnského nádraží, pochopil jsem, co tím myslel. Měl jsem být jasným manifestem, hrdým exemplářem celé části jižní části Brna a jejího ustáleného tvarosloví a idei. Měl jsem dát všem jasně najevo, že budovy a město tu nejsou pro lidi, ale pro auta, a že ta nejvyšší hodnota na světě je zisk.

Popis projektu

“Základ je… základ!” Můj táta je dokonalý – všechno ví, všemu rozumí a všechno mi dokáže bezvadně vysvětlit. Vysvětlil mi, co to jsou auta, co je to zisk, a proč jsou auta a zisk tak důležití. Je to celkem jednoduché – auta jsou důležitá, protože vytvářejí zisk. A ten je zase důležitý, protože vytváří auta. No a my tu jsme proto, abychom pomáhali autům vytvářet zisk a zisku zase další auta. Bez nás by to šlo jen těžko… Teďka jsem ještě malý, několik metrů pod zemí, takže se zatím můžu soustředit jen na garáže. Budu tak chránit auta před sluncem, větrem a výkaly holubů. Ale až budu větší, to bude něco! Budu alespoň tak velký frajer jako je můj táta. --- Dneska je konečně první den, kdy jsem nad zemí. První den, kdy se rozhlížím kolem – a je to nádherné. Všude jsou auta, kousek za mnou je Heršpická – překrásná silnice, která k nám denně přivádí stovky aut. Táta říká, že je to žíla, která dodává tomuto místu život. Teď, když jsem nad zemí, můžu pro auta udělat i něco jiného, než jen garáže. “Kluk je po tátovi, v přízemí bude mít autoservis.” Autoservis je moc krásná věc. Ale nahoře ho mít nemůžu, tam by se auta nedostala. Nahoře musím mít něco, co bude vytvářet zisk. “A tati, můžu mít nahoře taky kanceláře, jako máš ty?” “Těch je tu dost – chybí nám tady lidi, co by v nich mohli vytvářet zisk. Nahoře budeš mít business hotel. Ten je na noc ubytuje, natankuje, a další den tady budou moct vytvářet zisk.” “Co to jsou lidi?” “Lidi... totiž člověk, to je nejlepší přítel auta. Je to takový jeho osobní sluha – čistí ho, opravuje, stará se o něj. Ale hlavně mu pomáhá vytvářet zisk a ten mu pomáhá vytvářet nová auta. Ale jinak na nich nic moc není... Jen se podívej, jak se tady motají. Bez aut jsou tu úplně ztracení. Po svých se jich tu objeví sotva pár za rok. Jsou tak směšní když se pohybují po svých...” Člověk, to zní zajímavě... --- Lidé se mi líbí. Jsou takoví legrační. Vím, že bych to neměl, protože tím nepomáhám vytvářet ani zisk, ani auta, ale udělal jsem lidem parkoviště. Jenom takové maličké, co nezabere moc místa. Zjistil jsem totiž, že lidi jsou dost zvláštní, když nesedí v kancelářích. Jsou docela úplně jiní, než auta. Auta buď někam jedou, aby vytvářela zisk, nebo nedělají nic. Když ale lidi zrovna nevytvářejí zisk, tak dělají všechno možné, jen ne nic. “Co to tam máš?” “Ale to nic není…” “Ukaž, podívám se… Co to je?! Tys udělal park? To je odporné!” “Jenom mě zajímalo, co budou lidi dělat, když pro ně udělám parkoviště” “Tohle není žádné parkoviště, tohle je obyčejný a nechutný park! Co dělají lidi tě nemá co zajímat! Co auta? A co zisk? Myslíš, že tímhle jim pomůžeš?!” “Ale…” “Žádné ale! Tohle zmizí. A dál, už jen business hotel a malé pokoje! 54m2, ani víc, ani míň! Když jim dáš moc místa tak dělají hlouposti a nevytvářejí zisk!” --- Asi jsem to špatně pochopil, když jsem si myslel, že jsou lidi důležití, protože se starají o zisk a o auta. Vůbec jsem nevěděl, že parkoviště pro lidi se jmenují parky! Já se o ně jen snažil hezky starat, tak jako se oni starají o auta! Nevěděl jsem že se to nesmí. To není vůbec fér že se na mě táta tak zlobí, vždyť- “Dundun dundun...dundun…….dundun...dundun...dundunDUNDUNDUNDUN” “JieeEEeee! Co to jeeee?!” “To je vlak. Ten tě nemusí vůbec zajímat...” “To je nějaké superauto, že uveze tolik lidí zároveň?” “Haha, prý superauto. Vlak není auto... Pamatuj si, čím je auto lepší, tím je dražší, rychlejší a vleze se do něj míň lidí. Tohle je možná tak rádoby auto pro chudáky co si nemůžou dovolit opravdové auto, protože nevytváří dost velký zisk. Takoví lidi jsou zbyteční. A vlaky s nima. Na ty rovnou zapomeň.” --- “Dobrý bizár tady.. Co je tohle vůbec za baráky? Makro? A tamta devadesátková psychárna? Ani nechápu jak jsme se sem dostali.” Ze spánku vyrušily něčí hlasy. Kdopak to mluví? Rozhlížím se a spatřím u kolejí na patníku dva mladé člověky. Kouří se jim z pusy, jako autům z výfuku. “Táto! Pst! Táto!..” “Hmpf - ueh - co, co je?” “Copak to je za lidi? Takové neznám, co tu dělají tak pozdě? Vždyť už se přeci nevyrábí zisk? Kanceláře mají zhaslá světla.” “Správně, nemají tu co pohledávat, to jsou nějací špinaví studenti, vůbec nejzbytečnější lidi. Nevyrábí zisk, nemají na auto, takže se vozí buď všichni v jednom, nebo sockou. A ti nejhorší dokonce na kole! Vůbec je neposlouchej a koukej spát! Blíží se STK, bude spousta práce.” Hm... Studenti... Takoví mladí a jinačí... Nechápu, proč všichni ti člověci tátovi tak vadí. Proč je špatné se o ně trochu starat? Podle mě jsou člověci mnohem zajímavější, než auta a zisk. A tihle ještě víc – zvláštně mluví, místo pusy mají výfuk… Takhle zvláštní člověky jsem tu ještě neviděl. “Zajímalo by mě, jestli s tou Heršpickou někdy něco udělají. Vždyť se sem bez auta vůbec nedá dostat.” “A když už se sem horkotěžko doplazíš, aniž bys přebíhal čtyřproudovku, a dojdeš si to od toho jednoho nejhoršího spoje přes všechny ty semafory a bludiště parkovišť, tak tu stejně nechceš strávit víc času než kolik ti zabere koupit tu jednu kravinu kvůli které jsi se musel kodrcat až sem. Ještě si představ být důchodce. Tak to zdarec.” “Zahlédl jsem nějaké vizošky na Jižní čtvrť, tady za kolejema, v tom brownfieldu.” “Jo, já vim, taky jsem to viděla, chtějí posunout nádraží, udělat novou moderní obytnou čtvrť.” “Tak snad to dopadne líp než Heršpická, tady to auto-porno z devadesátek mi podvozek zrovna nelechtá… A úplnou korunu tomu teda dává Ázetko. Tu šílenost jde vidět snad odevšad, jako by někdo hrozně nechtěl abychom zapomněli na to že on a Heršpická existují a nikdo neví co s tím.” “Hm......haha, věděls, že ten sranda-kloubouk v podobě budky tam má nahoře jen aby byl nejvyšší v republice? Stejně to za chvíli ani nebude pravda. V Praze mají postavit něco vyššího. Přeměřovačky o největšího stojáka. Velmi vyspělé.” Moc jsem tomu co říkali nerozuměl, ale i tak jsem z toho byl smutný... Poslouchal jsem je, dokud neodešli – mluvili o věcech, o kterých mi nikdo tady doma nepovídal. O ekologii (nevím, co to je, ale znělo to důležitě), o dalších lidech, o veřejném prostoru, komunitě, o veřejné dopravě... A myslím si, že si dělali legraci z mého táty. Toho jeho klobouku jsem si nikdy nevšiml – když se na něho ale teď koukám, je pravda, že vypadá trochu vtipně. A to, jak mluvili o autech – měl jsem z toho pocit, že podle nich bychom měli sloužit lidem, a ne autům. Co by na to asi tak řekl táta... --- Táta mi vůbec nerozumí! Furt mi říká, že je to jen fáze, ze které vyrostu, a že bych měl co nejdřív dostat rozum. Ale on to vůbec nechápe! Nechci tu být pro auta, chci tu být pro lidi! Lidé jsou důležitější a auta jim ubližují – jakto, že to táta nevidí?! --- Otec se mnou nemluví. Nemluví se mnou ani ostatní budovy. Občas jen zaslechnu, jak se nademnou pohoršují. Vlastně mi to ani nevadí. Nezajímá mě, co si o mně myslí celý slavný “Brněnský Manhattan”. Za částečně odkrytým viaduktem už vzniká nová Jižní čtvrť, která je pro mě teď důležitější. Řekl jsem si, že splním přání svého otce, a stanu se pro ni vzorem. Budu ji pozorovat a ukážu jí, že město může být také pro lidi. Naučím ji, jak vytvořit lidské prostředí, kde budou chodníky, stromy a parky. Prostředí, kde budou jezdit hlavně “socky”, kola a vlaky. Prostředí, jehož budovy se nebudou snažit jenom maximalizovat zisk, ale prostředí s budovami, které budou v první řadě sloužit lidem.

Technické informace

“Základ je… základ!” Můj táta je dokonalý – všechno ví, všemu rozumí a všechno mi dokáže bezvadně vysvětlit. Vysvětlil mi, co to jsou auta, co je to zisk, a proč jsou auta a zisk tak důležití. Je to celkem jednoduché – auta jsou důležitá, protože vytvářejí zisk. A ten je zase důležitý, protože vytváří auta. No a my tu jsme proto, abychom pomáhali autům vytvářet zisk a zisku zase další auta. Bez nás by to šlo jen těžko… Teďka jsem ještě malý, několik metrů pod zemí, takže se zatím můžu soustředit jen na garáže. Budu tak chránit auta před sluncem, větrem a výkaly holubů. Ale až budu větší, to bude něco! Budu alespoň tak velký frajer jako je můj táta. --- Dneska je konečně první den, kdy jsem nad zemí. První den, kdy se rozhlížím kolem – a je to nádherné. Všude jsou auta, kousek za mnou je Heršpická – překrásná silnice, která k nám denně přivádí stovky aut. Táta říká, že je to žíla, která dodává tomuto místu život. Teď, když jsem nad zemí, můžu pro auta udělat i něco jiného, než jen garáže. “Kluk je po tátovi, v přízemí bude mít autoservis.” Autoservis je moc krásná věc. Ale nahoře ho mít nemůžu, tam by se auta nedostala. Nahoře musím mít něco, co bude vytvářet zisk. “A tati, můžu mít nahoře taky kanceláře, jako máš ty?” “Těch je tu dost – chybí nám tady lidi, co by v nich mohli vytvářet zisk. Nahoře budeš mít business hotel. Ten je na noc ubytuje, natankuje, a další den tady budou moct vytvářet zisk.” “Co to jsou lidi?” “Lidi... totiž člověk, to je nejlepší přítel auta. Je to takový jeho osobní sluha – čistí ho, opravuje, stará se o něj. Ale hlavně mu pomáhá vytvářet zisk a ten mu pomáhá vytvářet nová auta. Ale jinak na nich nic moc není... Jen se podívej, jak se tady motají. Bez aut jsou tu úplně ztracení. Po svých se jich tu objeví sotva pár za rok. Jsou tak směšní když se pohybují po svých...” Člověk, to zní zajímavě... --- Lidé se mi líbí. Jsou takoví legrační. Vím, že bych to neměl, protože tím nepomáhám vytvářet ani zisk, ani auta, ale udělal jsem lidem parkoviště. Jenom takové maličké, co nezabere moc místa. Zjistil jsem totiž, že lidi jsou dost zvláštní, když nesedí v kancelářích. Jsou docela úplně jiní, než auta. Auta buď někam jedou, aby vytvářela zisk, nebo nedělají nic. Když ale lidi zrovna nevytvářejí zisk, tak dělají všechno možné, jen ne nic. “Co to tam máš?” “Ale to nic není…” “Ukaž, podívám se… Co to je?! Tys udělal park? To je odporné!” “Jenom mě zajímalo, co budou lidi dělat, když pro ně udělám parkoviště” “Tohle není žádné parkoviště, tohle je obyčejný a nechutný park! Co dělají lidi tě nemá co zajímat! Co auta? A co zisk? Myslíš, že tímhle jim pomůžeš?!” “Ale…” “Žádné ale! Tohle zmizí. A dál, už jen business hotel a malé pokoje! 54m2, ani víc, ani míň! Když jim dáš moc místa tak dělají hlouposti a nevytvářejí zisk!” --- Asi jsem to špatně pochopil, když jsem si myslel, že jsou lidi důležití, protože se starají o zisk a o auta. Vůbec jsem nevěděl, že parkoviště pro lidi se jmenují parky! Já se o ně jen snažil hezky starat, tak jako se oni starají o auta! Nevěděl jsem že se to nesmí. To není vůbec fér že se na mě táta tak zlobí, vždyť- “Dundun dundun...dundun…….dundun...dundun...dundunDUNDUNDUNDUN” “JieeEEeee! Co to jeeee?!” “To je vlak. Ten tě nemusí vůbec zajímat...” “To je nějaké superauto, že uveze tolik lidí zároveň?” “Haha, prý superauto. Vlak není auto... Pamatuj si, čím je auto lepší, tím je dražší, rychlejší a vleze se do něj míň lidí. Tohle je možná tak rádoby auto pro chudáky co si nemůžou dovolit opravdové auto, protože nevytváří dost velký zisk. Takoví lidi jsou zbyteční. A vlaky s nima. Na ty rovnou zapomeň.” --- “Dobrý bizár tady.. Co je tohle vůbec za baráky? Makro? A tamta devadesátková psychárna? Ani nechápu jak jsme se sem dostali.” Ze spánku vyrušily něčí hlasy. Kdopak to mluví? Rozhlížím se a spatřím u kolejí na patníku dva mladé člověky. Kouří se jim z pusy, jako autům z výfuku. “Táto! Pst! Táto!..” “Hmpf - ueh - co, co je?” “Copak to je za lidi? Takové neznám, co tu dělají tak pozdě? Vždyť už se přeci nevyrábí zisk? Kanceláře mají zhaslá světla.” “Správně, nemají tu co pohledávat, to jsou nějací špinaví studenti, vůbec nejzbytečnější lidi. Nevyrábí zisk, nemají na auto, takže se vozí buď všichni v jednom, nebo sockou. A ti nejhorší dokonce na kole! Vůbec je neposlouchej a koukej spát! Blíží se STK, bude spousta práce.” Hm... Studenti... Takoví mladí a jinačí... Nechápu, proč všichni ti člověci tátovi tak vadí. Proč je špatné se o ně trochu starat? Podle mě jsou člověci mnohem zajímavější, než auta a zisk. A tihle ještě víc – zvláštně mluví, místo pusy mají výfuk… Takhle zvláštní člověky jsem tu ještě neviděl. “Zajímalo by mě, jestli s tou Heršpickou někdy něco udělají. Vždyť se sem bez auta vůbec nedá dostat.” “A když už se sem horkotěžko doplazíš, aniž bys přebíhal čtyřproudovku, a dojdeš si to od toho jednoho nejhoršího spoje přes všechny ty semafory a bludiště parkovišť, tak tu stejně nechceš strávit víc času než kolik ti zabere koupit tu jednu kravinu kvůli které jsi se musel kodrcat až sem. Ještě si představ být důchodce. Tak to zdarec.” “Zahlédl jsem nějaké vizošky na Jižní čtvrť, tady za kolejema, v tom brownfieldu.” “Jo, já vim, taky jsem to viděla, chtějí posunout nádraží, udělat novou moderní obytnou čtvrť.” “Tak snad to dopadne líp než Heršpická, tady to auto-porno z devadesátek mi podvozek zrovna nelechtá… A úplnou korunu tomu teda dává Ázetko. Tu šílenost jde vidět snad odevšad, jako by někdo hrozně nechtěl abychom zapomněli na to že on a Heršpická existují a nikdo neví co s tím.” “Hm......haha, věděls, že ten sranda-kloubouk v podobě budky tam má nahoře jen aby byl nejvyšší v republice? Stejně to za chvíli ani nebude pravda. V Praze mají postavit něco vyššího. Přeměřovačky o největšího stojáka. Velmi vyspělé.” Moc jsem tomu co říkali nerozuměl, ale i tak jsem z toho byl smutný... Poslouchal jsem je, dokud neodešli – mluvili o věcech, o kterých mi nikdo tady doma nepovídal. O ekologii (nevím, co to je, ale znělo to důležitě), o dalších lidech, o veřejném prostoru, komunitě, o veřejné dopravě... A myslím si, že si dělali legraci z mého táty. Toho jeho klobouku jsem si nikdy nevšiml – když se na něho ale teď koukám, je pravda, že vypadá trochu vtipně. A to, jak mluvili o autech – měl jsem z toho pocit, že podle nich bychom měli sloužit lidem, a ne autům. Co by na to asi tak řekl táta... --- Táta mi vůbec nerozumí! Furt mi říká, že je to jen fáze, ze které vyrostu, a že bych měl co nejdřív dostat rozum. Ale on to vůbec nechápe! Nechci tu být pro auta, chci tu být pro lidi! Lidé jsou důležitější a auta jim ubližují – jakto, že to táta nevidí?! --- Otec se mnou nemluví. Nemluví se mnou ani ostatní budovy. Občas jen zaslechnu, jak se nademnou pohoršují. Vlastně mi to ani nevadí. Nezajímá mě, co si o mně myslí celý slavný “Brněnský Manhattan”. Za částečně odkrytým viaduktem už vzniká nová Jižní čtvrť, která je pro mě teď důležitější. Řekl jsem si, že splním přání svého otce, a stanu se pro ni vzorem. Budu ji pozorovat a ukážu jí, že město může být také pro lidi. Naučím ji, jak vytvořit lidské prostředí, kde budou chodníky, stromy a parky. Prostředí, kde budou jezdit hlavně “socky”, kola a vlaky. Prostředí, jehož budovy se nebudou snažit jenom maximalizovat zisk, ale prostředí s budovami, které budou v první řadě sloužit lidem.